Zmínky v zahraničí

Září 30th, 2009 by admin
  • Aktuálně jsme navázali kontakty se sběratelem s Polska a komunikuje s kolegy z Ruska.

Tuto stránku postupně připravujeme a budeme ji postupně aktualizovat. Pro začátek několik kvalitních odkazů:

Ukázky z produkce DDR DEFA (DE): http://www.ddr-comics.de/diafilm.htm

Zajímavosti z produkce DEFA (Německo): http://mitglied.lycos.de/

Diafilm Maďarsko (HU): www.diafilm.hu (prodej), www.diafilmmuzeum.hu (muzeum),

Katalog diafilmů vydaných v Rusku (RU): www.diafilms.ru , www.diafilms.com

Rozsáhlé sbírky ruských diafilmů různého žánru:

Ukázky několika polských diafilmů (PL): http://www.dziecionline.pl/maluch/

Podobný projekt polského sběratele pohádek: bajeczki.o12.pl

V Rusku a Maďarsku jsme objevili také několik webů, kde je možné diafilmy zakoupit v podobě slideshow na CD.

Texty

Září 30th, 2009 by admin

Když pomineme texty na diapásech, které byli natišněny přímo na obalu, u diafilmů dodávaných ve špulkách byly texty vždy na samotném dvojlistu nebo brožůrce. Díky číslování políček, jsou číslované i odstavce textu. Důležité je také říci, že právě texty se často ztratily, roztrhaly nebo někam založily. Z toho důvodu byly na novějších diafilmech hlavně MÚ kratičké texty i přímo pod obrázkem – sloužily jako nápověda pro vypravěče. K některým pohádkách však texty snad ani neexistovaly. Jejich dělení je jednoznačné, podle výrobců.

Filmové laboratoře (studio) Barrandov

do 70. let:

Texty byly vydané jako dvojlisty s hlavičkou (červená, černá) s názvem pohádky, odstavce textu číslované. Na zadní části se objevují tipy na další diafilmy.

po 70. letech:

Pohádkové texty dostávají lepší barevnou grafickou podobu, stávají se z nich brožůrky (knížečky). Často se objevuje název DIACOLOR. Stejné texty mají různou grafickou podobu. U slovenských pohádek jsou české a slovenské texty.

Diafilm Bratislava k některým pohádkám vydal i svoje slovenské texty (70. léta)

Moravská Ústředna Brno

Texty MÚ, které se nám dostaly do ruky jsou v provedení dvojlistu, složeného formátu A6. Jsou asi čtyřech typů. Starší s hlavičkou a názvem pohádky, další s názvem pohádky pod hlavičkou, jednoduchý rámeček s názvem MÚ a poslední čistý holý text bez jakéhokoliv grafického prvku. Na textech od 80. let jsou uvedeni autoři textu a maleb. Texty tiskla závodní tiskárna MÚ.

Mofis

Texty k těmto vzácným exeplářům pohádek byl stočen k diafilmu. Krom obyčejných textů, které ovšem nemusí být původní jsem našli tento originální text:

Obaly a etikety

Září 30th, 2009 by admin

Diafilmy byly u nás prodávané v plastových špulkách opatřených etiketou s názvem pohádky. Uvádíme pouze nejčastější provedení, kde jsme si jisti, že jsou originální:

  • Krabičky a špulky z kartonu - asi nejstarší, výrobce Mofis Brno.

  • Bakelit – hladký, s etiketou s podobou filmu, modré a červené provedení, název pohádky natištěn, datace cca 50. – 60. léta, FLB

  • Stejný obal jako předchozí, etiketa pouze text, datace cca 50. – 60. léta, FLB – Olomouc

  • Bakelit – vroubkovaný, pod etiketou vroubkování vyhlazené, hnědé a černé provedení, z etikety lze kromě názvu vyčíst rok vydání a MOC, datace cca 60. – 70. léta, MÚ

  • Šedý plast, průhledné / neprůhledné víčko s vyraženým logem, dva druhy potišněného loga, název a MOC (často sedřené), od 70. let, FLB
    • pro školy vyšlo i několik sad poučných diafilmů, které byly baleny v kartonové krabici.

  • Různé barvy (bílá, žlutá, oranžová, červená, sv.modrá, tm.modrá, sv.zelená, tm.zelená, sv.hnědá), víčka stejné barvy, bílé pravděpodobně nejstarší, informace z etiket nejsou vždy shodné, často cena a rok, výskyt od 80. let, MÚ

  • Papírové obal s víčkem, nalepená etiketa s názvem pohádky, rok vydání a MOC, datace cca 60. – 70. léta, FLB – Olomouc

  • Od kinofilmů, špulky černé nebo průsvitné, víčka černá, průsvitná, šedá – 4 různé tvary, na etiketě počet políček, rok a čárkový kód, od 90. let dodnes, MÚ

  • Průhledný křehký plast, výrazné barvy (růžová), nápis pod víčkem, FLB

Výrobci

Září 30th, 2009 by admin

Na začátku je třeba říci, boom výroby diafilmů byl hlavně v 60. a 70. letech. Krátce k tomu jak to zpravidla fungovalo (podle zdroje z MÚ):

  • do povědomí obyvatel se dostala nějaká pohádka (nebo autor textu či ilustrátor)
  • nebo se doprodaly poslední zásoby známého titulu – nebyla rentabilní reedice
  • vznikla poptávka
  • výrobce zadal požadavky na zpracování textu (počet políček děje, někdy se text převzal)
  • po odsouhlasení ilustrátoři nakreslili obrázky
  • originály obrázků se přizpůsobily (krátký text, číslování), zadala se výroba negativů
  • z negativů se na velkokapacitních duplikátorech vyrobil “nekonečný” pás diafilmů
  • souvislý filmový pás se rozstříhal a smotal do obalů

Mezi hlavní výrobce patřili:

Filmové laboratoře (studio) Barrandov

známe také jako: Krátký film Praha, Diafilm Praha – Bratislava – Olomouc, Diacolor, ČS státní film

závody: Praha, Olomouc, Bratislava

prodejny: Praha, Brno, Ostrava, Zlín

vyšli edice pro: Komenium Praha, Účební pomůcky zn.p., Ústřední ústav zdravotnické osvěty Praha, Ministerstvo místního hospodářství (Služba veřejnosti Olomouc) ad.,

počet titulů: 300 ks (odhad), klasické pohádky ve více podobách

Jak na samotném filmu poznat, že se jedná o výrobek FLB:

  • před začátkem samotného děje se objevují políčka START, na konci zase políčka STOP
  • na úvodním a závěrečném políčku kromě názvu objevují i autoři kreseb a textu, výrobce a rok (nejsou pravidlem všechny údaje)
  • u novějších pohádek je v obrázku zakomponováno číslo, které odpovídá číslu v textové brožůrce
  • víceméně vyjímečně je u některých pohádek ve spodní části krátký text
  • vyjímku z těchto pravidel tvoří diafilmy staršího data a z Olomouce

Příchodem nového řežimu a nových technologií (videa) došlo k zastavení výroby této sekce. Bohužel ani neexistuje archiv. Závody v Olomouci a Bratislavě zřejmě připravovaly jen texty a ilustrace, samotná výroba filmů probíhala v Praze. Ke konci výroby vycházely série naučných diafilmů pro základní školy, děj tvořený z loutek. Slovenské tituly vyšly i v českých překladech. Podnik vyráběl i soubory 12 místopisných diapozitivů měst, hradů a zámků, lázní, jeskyní a hor – viz seznam.

Moravská Ústředna Brno

(družstvo umělecké výroby), od 90. let produkci svých diafilmů do dětských promítaček postupně utlumovala (rok výroby = rok přípravy do prodeje). V 50. letech také vydávala filmy na diapásech.

počet titulů: 150 ks (odhad), některé pohádky ve více podobách (60. x 80. léta), (diapásu cca 130 ks)

Jak poznat, že se jedná o výrobek MÚ:

  • před začátkem a na konci samotného děje se objevují políčka s logem, u filmů staršího data je průsvitné pozadí, u novějších černé pozadí
  • závěrečné políčko často chybí, úvodní je řešeno jako grafika s názvem, často se nevyskytuje rok ani autoři, někdy jsou uvedeni na textech
  • skoro pravidlem je ve spodní části krátký text, který začíná číslem snímku
  • grafika příběhů je zpravidla modernější, což je dáno jinou skupinou ilustrátorů

MÚ samotné diafilmy nevyráběla (zadávala je FLB), připravovala prostřednictvím umělců texty a kresby. Archiv o této sekci také neexistuje. V 50.letech se zřejmě podnik podílel na výrobě promítaček DIAR a DIAX.

KSM Bratislava

(Komunálné služby mesta Bratislava) produkovali diapásy v 50. letech, moc toho o výrobci nevíme, zřejmě podnik přešel pod Filmové laboratoře Barandov. Od tohoto výrobce se objevil již děj i na kinofilmu o 10 polích, díky charakteristickému obalu je však řadíme do kategorie diapás. Počet titulů odhadujeme na 50 ks.

MOFIS DIAFILM (Filmochema Brno)

Pohádky tohoto výrobce jsme objevili úplně náhodou. Mofis znamená Moravské filmové studio. Vyráběl zřejmě po 2.světové válce do roku 1953. Obaly jsou papírové krabičky nebo špulky, texty byl stočen uvnitř. Na něm jsme našli tyto údaje: vyrobil Jan Švec, Filmochema Brno, Benešova třída 3. První políčko diafilmu je charakteristické: TETA DRAHA vypravuje pohádku ….

Snad správně se můžeme domnívat, že výroba přešla pod Moravskou ústřednu Brno.

Co bylo před diafilmem

Září 29th, 2009 by admin

Prvním materiálem, na který bylo možné nakreslit obrazec a následně ho promítat bylo sklo. Lze uvažovat i o papíru, u něhož to byla otázka průhlednosti a také hořlavosti – nebyl tolik využíván. Jako zdroj světla se využívalo sluneční světlo v kombinaci s čočkou (camera obscura), později také plamene svíčky.

Pomineme-li experimenty, rozmach promítání nastal koncem 17.století a trval do konce 20. století. Fenoménem je přístroj amerického (velmi rozšířen v Německu) původu LATERNA MAGICA. Ilustrace byli malovány na sklo, uložené do dřevěných rámečků nebo složené ze dvou tabulek skla a ostré hrany oblepeny páskou. Objevovaly se různé motivy – od pohádkových přes místopisné a náboženské po vojenské. Zajímavostí je jistě kaleidoskop (krasohled).

Další krok na cestě ke kinofilmu museli učinit chemici. Johann Heinrich Schulze roku 1725 objevil, že soli stříbra jsou citlivé na světlo. Francouzský chemik Joseph Nicéphore Niepce zahájil roku 1822 práce na vynálezu fotografie. V díle pokračoval Daguerre, roku 1839 předvedl francouzské akademii věd první fotografii. Představovala zátiší zachycené na postříbřené destičce potažené jodidem bromitým. Tyto snímky, fixované zpočátku na skle, se nazývaly daguerrotyp.

V roce 1862 angličan Alexander Parkes poprvé mluví o plastech. Celuloid pak vznikl díky americkému amatérskému fotografovi Hannibalovi Goodwinovi jako sloučenina nitrocelulózy s kafrem jako rozpouštědlem. Proslavil ho až američan John Wesley Hyatt, který o několik let později navrhnul jeho použití mj. na výrobu filmů. George Eastman pak začal z něho vyrábět filmy pro své fotografické přístroje Kodak.

Francouz Emile Reynaud, zahájil roku 1876 svou činnost vynálezem nazvaným praxinoskop. Reynaud roku 1892 otevřel v pařížském Grévinově museu Optické divadlo, kde začal promítat — obsluhuje sám svůj projektor — filmy, které nazval světelnými pantomimami, obrázky vlastnoručně maloval na papírový pás.

Masivnější vývoj promítaček logicky souvisel s rozvojem fotografie (vznik filmu na celuloidové podložce navrhl roku 1881 Fourtier, 1888 výroba). Edisonův kinetoskop zavedl filmovou šířku 35 mm, která je používaná dodnes.

Přímým předchůdcem diafilmů byl diapás. Začátkem druhé poloviny 20.století celuloid hlavně kvůli požární bezpečnosti postupně nahradily různé acetáty celulozy a polyetylénu.